Bílé vločky se tiše snášely na rychlostní silnice R10 a R35, snažíce se zahladit vše do oblých rysů a zasypat auta bílou peřinou, tak aby se pokud možno přestali úplně pohybovat a narušovat tak přirozenou harmonii zimní krajiny. Avšak několik řidičů tvrdošíjně odmítalo  přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky. Pospíchali totiž na zápas, který měl za krátkou dobu začít. Měli zpoždění. Snad za to mohla vánice, snad soupeři, kteří bezohledně stanovili začátek utkání na devátou ranní, snad mekáč na Čerňáku, který otvírá až v sedm. Ať tomu bylo jakkoli, museli se činit, aby začátek zápasu stihli. Byl jsem jedním z nich. Sledoval jsem jak se Passat probijí neodklizeným levým pruhem sotva znatelnými kolejemi, které tam vytvořil pravděpodobně kdesi vpředu jedoucí Ježíšek, a přemýšlel jak bude dnešní den pokračovat potom, co jsem zaspal, nestihl se pořádně nasnídat a o tři minuty nestihl sraz. Přestože nám příroda postavila do cesty hodně překážek v podobě zahrabaných kamiónů a aut v hodinách, nepodařilo se jí nás zastavit a znemožnit nám tak se znemožnit.

První auto dorazilo do haly v 8:30, poslední Ráďa vstoupil do haly se zahajovacím hvizdem mladého rozhodčího, který se i přes svůj nízký věk začíná stávat legendou. (Vlastně by asi patřil do učenic pro rozhodčí jako „takhle se to dělat nemá“. Nicméně, těžko se rozčilovat, neboť poškozuje obě strany v podstatě stejně. Ačkoli na tom spíše než on nese zásluhy pravděpodobnost.) Ale zpět: Byli jsme tedy v plné sestavě, která dnes čítala pět blokařů, dva smečaře, dva nahrávače, jedno účko a nula couchů. Z uvedeného si jistě každý udělá obrázek, že se rozhodně nejednalo o sestavu ideální.
Do prvního setu jsme, jak vhodně podotkl Guli, nastoupili „rovnou z dálnice“ a taky podle toho vypadal. V podstatě jsme jej položili na oltář rozehrání. Alespoň záhy to tak vypadalo, když jsme druhý set s přehledem vyhráli. Bohužel tím houpačka neskončila. Ve třetím setu, jsme se v podstatě vlastními chybami dostali až do stavu 9:16, a i když se výkon po vystřídání trošku zlepšil, set jsme ztratili. Ve čtvrtém setu jsem si dokázali vybudovat náskok, který se v koncovce ukázal klíčový, protože jsme jí zvládli, ale zároveň jsme o onen náskok přišli. Bohužel to že tie-breaky nejsou naší silnou stránkou, jsme potvrdili hned v následujících minutách, kdy soupeř vedl už 9:2. Opět jsme trochu zabojovali, ale na vítězství to nestačilo.

Při obědě jsme zafandili našim floorballovým reprezentantům, kteří právě zahajovali svůj duel o třetí místo na mistrovství světa se Švýcarskem. V poměrně dobré náladě, posíleni česnečkou, fazolkami a jiným, ale ochuzeni o Guláše, jsme nastoupili k druhému zápasu. Netroufám si říct, co obědval soupeř, ale asi to mělo účinek na prudkost servisu. Kdybych řekl, že jsme si v prvním setu na přihrávce ani neškrtli, asi bych nebyl daleko od pravdy. Druhý set to už byla jiná. Podařilo se nám udržet se soupeřem krok a kolem patnáctky jsme i chvíli vedli. Ale zase to nějak nedopadlo. Ve třetím setu jsme hodně chtěli. Ale soupeř se opět dostal nad nás a v polovině setu již měl tříbodový náskok. Co dodat? Neuhráli jsme ani třetí set a šli jsme zdravit.
Ranní bílé vločky se proměnily v slzy kanoucí z nebe a lemující naši, oproti ránu poněkud bezpečnější, ale taky smutnější, cestu domů.
Chtěl bych podotknout, že snaha všech byla na maximu. V ranním zápasu například fungovalo velmi dobře pole a šly i útoky středem. Ve druhém zápase jsme zkrátka nedokázal na soupeře nic vymyslet. Skoro to až vypadalo, že jsme prostě neměli co hrát, a možná to byla i pravda. Ale všichni bojovali až dokonce.

zapsal Filip